tvoříš? jsi utvářen?
I.
slova slovních hříček.
X.
některý věci
je lepší prej nechat osudu
necejtit ostudu
když odcházíš
když se nacházíš
necejtit víc
tam kde je třeba málo
nedělat nic
ve slepý ulici
některý věci
nemůžou bejt věčný
ale tahleta to není
měsíc jednou splnil moje přání
vlastně dvakrát
možná vždycky
když je to přání
správný
dva dny zpátky
stála jsem zas pod ním
cigareta v ruce
chutná až moc jako smrt
už necejtim svý srdce
a měsíc šeptá znova
nech ho jít
teď je to jeho cesta
nech ho být
teď je to jeho věc
nech to plynout
a čas ukáže svý pravý karty
poslední dobou
hraju s ním poker
jenže čas ten umí číst
v těch nuancích
a já vždycky prohrála
vždycky jsem se vrátila
a vždycky jsem podlehla
zas jsem se utopila
v modrejch očích
studenejch
bolesti plnejch
modrejch očích
těch nejkrásnějších
který jsem kdy viděla
ale už cítím jak mě čas
bere za ruku
pusť ho říká mi
až přijde slunce
vrátí se ti
až přijdou jabloně
zase roztaje
až přijde první máj
zasadíte sad
a vim že čas
on nemá důvod lhát
já nikam nejdu
budu furt tady
na naší lavičce
budu furt tady
s tužkou v ruce
budu furt tady
každou noc a každej den
každou noční můru každej sen
budu čekat
až rozkvete sad
budu čekat
až vrátíš se snad.
teď ale musíš jít
a ta cesta je dlouhá
strmá
ta cesta je strašně samotná
půjdeš lesem
půjdeš oudolím
půjdeš na kopce
a půjdeš dlouho
a oba víme
že to musíš jít sám
na tuhle cestu nejsem společník
nemám na to boty
ani vybavení
tak jdi už musíš jít
jdi a já to pochopím
jdi a hledej
co potřebuješ najít
jdi a najdeš se
a až půjdeš cestu zpět
prosím zastav se
u naší lavičky
až půjdeš na zpátek
tvoje cesta už nepovede přes smutek
půjde k lásce
půjde k lavičce
kde na tebe čeká moje srdce
a bude na tobě
jestli si ho vezmeš
bude na tobě
jestli ke mně přisedneš
bude na tobě
jak se rozhodneš.
teď už ale musíš jít
nevyháním tě pryč
však víš
že ze všeho nejvíc
chci abys zůstal
však víš
že bych chtěla
aby to bylo jinak
ale tvůj vlak
už odjíždí
poslední objetí
dvě další oběti
těch věčnejch věcí
který se staly.
měj mě na paměti
až půjdeš přes hory a doly,
měj nás v srdci
až budeš mluvit k měsíci
a já počkám,
já počkám v dejvicích.
IX.
není to smutek
ani lítost
není to bolest
a teď už ani hněv
ani zármutek
žádný slzy ne
už není nic
už nemám nic.
je to prázdný
koukla jsem se
a nic tam není.
všechno to utrpení
už nejde unýst
všechna ta bolest vyčerpala svoje stání
už je to jenom prázdný
možná kousky lásky
někde zůstaly
zbytečky
drobečky
možná ji posbírám
přijdu a položím ji před tvý nohy
možná pak uvidíš
kolik toho člověk vydrží
když mu na tom druhym záleží.
položim tu lásku před tebe
ale nebudou už žádný slova
už nebude co říct
nepodívám se ti do očí
nenatáhnu k tobě ruku.
možná tohle nejde vyléčit
možná už jsme prostě takový.
myslela jsem
že sme si souzený
a možná jsme byli
možná furt jsme
jenže to už není moje rozhodnutí
už k tomu nemám co říct.
doufám že správný slova tě najdou
jednou
a že pochopíš;
bolest není důvod nemilovat
a nebejt milován.
doufám že uvidíš
co všechno jsem chtěla obětovat
jen abych tě znala znova.
doufám že ucítíš naposled
lásku cos jednou v sobě měl
a doufám že tentokrát
by i ten konec šťastnej mohl bejt.
VII.
kolik toho ještě zbejvá říct?
kolik toho ještě jde napsat
kolika slovama to dokážu popsat?
jak moc to bolí
ale už vlastně nebolí
jak zmizeli jsme oba
seš jen další fotka
další kontakt
v mym telefonu
na kterej už nevolám
kterýmu už nepíšu
seš stín
kterej ale neodchází v noci
ne
a seš duch co mě straší za dne
kamkoliv jdu kdekoliv jsem
seš tam taky seš v mym srdci
a já už nevím
furt tak nějak věřim
že se vrátíš
vrátíš se?
to asi nevíš ani ty
tak proč se ptát.
ale řekni
měls mě někdy vůbec rád?
mohlo to skončit snad i jinak
možná kdybychom oba
nebyli takový
protože tys byl a furt seš vším
celej svět a celej vesmír
byls to jediný co stálo za to mít
to jediný pro co se dalo žít
tak řekni mi teď
kam s tím pocitem
že život je nesmyslnej
a důvod proč se snažit odešel
už není proč
už není jak
už nejde to takhle dál
řekni mi
bylo by to jednodušší
kdyby smrt byla na mojí straně
kdyby mě přijala
tak jak už to jednou udělala
zas ležet v jejím náručí
a cítit mír cítit smíření
možná život by byl jednodušší
kdybych ho nemusela žít.
VII.
tvoje hezký slova zmizely
jak kdyby tu nikdy nebyly.
a já sedim na posteli
venku tma a v očích slzy
a jen tak přemýšlím
stává se mi to teď často
tohle přemýšlení
je to zvláštní
bylo to tak?
nebylo mu líp když byl s ní?
jsem slepá jsem naivní?
a tohle přemýšlení
já každý slovo vobracim
furt jen přemýšlím
proč změnil ses tak rychle
tak ze dne na den
proč najednou nejsem já
nic jinýho než holka kterou neznáš
proč hezký slova nejsou už tvoje parketa
a proč snažit se když ten konec dávno znáš
myslela jsem
že to bylo skutečný
že měls mě rád
a možná na těch pár
krásnejch sluncem zalitejch
minut
mohla jsem bejt celej tvůj svět.
chtěla bych věřit
že z pekla vede cesta jinam než jen dolů,
že aspoň jednou ještě v tvym náručí usnu,
chci ještě znova políbit tvý rty,
ještě jednou tě jen pro sebe mít.
držet tě za ruku,
sdílet pomalý rána,
slyšet tvůj hlas a jenom poslouchat,
koukat ti do očí
smát se s tebou
být jen v tichu
moct tě obejmout
a já doufám že nepřijde ta rána
kdy vzbudim se a budu sama
snad bolest přijde pro svoji daň jindy,
snad noc skončí a budou už jen hezký dny.
V.
ještě jednou
ještě znova
zase zas a znova
jsem tu sama
ty seš asi taky sám
teda doufám
zase zase je tady
královský vřed mezi vředy
zas zas je tady
říká mi ty hnusný věci
třeba ho tentokrát poslechnu
co když má vlastně pravdu
?
ale ne to on nikdy nemá
vředy přece nemyslí
a nemluví
a necítí
a nic neví
vředy jsou jen vředy
jsou prostě tady
a asi vždycky budou
léčím ten vřed hudbou
dalším cígem
ze kterýho se mi zvedá kýbl
ten vřed on furt roste víš
?
a furt mluví mluví ke mně
takovým divnym jazykem
je to divný všecko je divný
a mám pocit že sme oba vinný
jako vinná muška ve víně
ale my toho moc nevíme
o tej mušce ve víně
nebo víme
?
já myslim že nevíme
ale myslet je hovno vědět
to mi vždycky říkala máma
ta teď spí
ale není tam s ní táta
víš mě to docela mrzí
jak se ty věci vyvinuly
jaký jsou
ty věci
a moje rodiče
a můj život
kterej vlastně není tak špatnej
ale za moc ani nestojí
jen mě to trochu mrzí
že to není lepší
protože si myslím že by mělo
protože mám tebe
a mám tvoje tělo
a mám tvoje srdce
mám tě snad celýho
takový moje malý puzzle
skládačka ve který pár kousků chybí
ale to nevadí
já si ráda domýšlím
je to pak takový
zajímavý
víš
?
hm
co dál psát
už jsme měli vředy
vinný mušky
rodiče a tebe
no možná že bych se měla kouknout na sebe
jaká jsem
ale to já vlastně vůbec nevim
ani nevim proč to nevim
jak to nemůžu vědět
?
vždyť se sebou žiju
však já se mám znát nejlíp ne
?
nebo ne
?
no
nevim teda
moc mi ta rovnice nevychází
trochu mě to unáší
proudem pryč
ta řeka je taková moc divoká
na mý slabý končetiny
trochu se mnou hází
a taky tam jsou na dně šutry
to bolí
když tě šutr bouchne do nohy
a taky to docela bolí
když se ti srdce láme
v autě kde sedí celá kapela
a ty tam sedíš
a píšeš mámě
a pak taky brečíš
protože takhle prostě nechceš žít
ale víš že musíš
to docela bolí
pak jdou na kafe
tak tam zase sedíš
a křičíš
házíš rukama
a slzy tečou všude
bacha
hlavně nerozmazat mejkap
aby nikdo nic nepoznal bacha
to by nebylo dobrý
však co by si o mě mysleli
možná že jsem píča
nebo cry baby
asi by necítili soucit
máš ho ty
?
ale vždyť je to vlastně všecko jedno
tohle je jen výplod takový hezký hovno
co se tváří že je hezký
ale je strašně smradlavý
a zkažený a hnusný
a fakt bys ho nechtěl mít doma
to jsem tak trochu já
takový hovno
co se strašně přetvařuje že vlastně není hovno
ale je to hovno
mám ráda texty o hovně
jsou strašně pravdivý
víš
když někdo píše o hovně
tak je prostě v hovnech
a je to hezký
protože ty hovna už mu nesmrdí
jen se v nich tak trochu topí
ale to nevadí
protože je z toho potom umění
to umčo který všichni ládujem
vlastně pochází z hoven
no není to krásný
?
jak je všechno nahovno
?
vlastně je to takový osvobozující
psát o hovně
protože hovno na tebe blbě nečumí když brečíš
podobně jako vředy
nebo vinný mušky
ono tam prostě je
jen tam tak leží
a prostě tam je
je to prostě prostý
přitom těm lidem přijde hovno sprostý
což nechápu
vždyť je úžasný
mám ráda hovno
protože je upřímný
ono totiž vždycky smrdí
všem smrdí hovno stejně
i těm co si myslej že serou prachy
nebo zlato a levanduli
kámo
mám pro tebe zprávu
a ta zpráva zní
TVOJE HOVNO TAKY SMRDÍ.
VI.
je to beznaděj
vzala tě za ruku
odvedla tě za vrata
zamknula
a odhodila klíč
je to smutek
objal tě
jako starej přítel
pokynul ti ku stolu
nabídnul čutoru
s vínem
jed je v něm
a tys pil, piješ a pít budeš
dokud smutek nezačne se smát
a ty budeš omdlívat
pak bude to nicota
která uloží tě ke spánku
přikryje tě těžkou peřinou
bude ti zpívat na dobrou noc
hladit tě po tváři
ale nebude utírat tvý slzy
nebude tě budit
až přijdou noční můry
a v nich přijde pro tebe si smrt
prázdná
bílá
studená smrt
která nepodá ti ruku
a nenabídne víno
ani spát tě nenechá
smrt
ta přijde samotná
nejdřív šeptá
a pak odříkává
básně
chce aby ti s ní bylo krásně
ale je studená
chce abys zůstal
cítí se tak samotná
proč nezůstaneš se mnou?
ptá se smrt
nechoď pryč
spolu bude nám líp
pobízí tě smrt
natáhne k tobě dlaň
chce abys udělal krok dál
pojď se mnou,
říká smrt
znám ty nejkrásnější západy slunce
a ty nejtišší místa v lese
vezmu tě tam, pojď, pojď se mnou.
jenže někdo jinej stojí za tebou.
její horký a něžný ruce tě obejmou
její dech na tvojí kůži
je jak jarní vánek na orosený růži
její prsty kreslí kolečka na tvý hrudi
jsi písek a ona moře
je slunce a hvězdy na noční obloze
je lesní pramen
kde zkrotíš svoji žízeň
ona je čas
je osudem
láska políbí tě na tváři
nevěř jí
smrt ráda lže
šeptá ti láska
a ty se usměješ.
víš že ona všechno překoná
láska, ona dokáže být všemocná.
proplete svoje prsty s tvejma
a spolu odcházíte dveřma
který vedou na druhou stranu.
a smrt je zase samotná.
ale pamatuj
jednou budeš její společník
až láska vyčerpá svůj čas
a ty se v popel obrátíš.
IV.
je to zvláštní
nebýt s tebou.
najednou seš jen další přání
tak jak jsi byl před nějakou dobou.
přála jsem si vidět tě ráno
rozespalýho
s očima zalepenýma spánkem
a snama za nima
který se nikdy nestanou.
přála jsem si držet tě za ruku
když jdeme po chodníku
přitáhnul bys mě k sobě blíž
a probudil bys ve mně zase cit
a lásku naději všecko možný.
přála jsem si usínat v tvý náruči
schovaná a v bezpečí
od celýho zlýho světa
kterej zná jenom utrpení
bylo by to naše malý místečko
těch pár centimetrů útěchy
kdy víme že život dokáže bejt strašlivej
ale taky strašně krásnej
přála jsem si dívat se ti do očí
tvoje ruce kolem mýho těla
na tvejch rtech ta zvláštní něha
a v hrdle všechny krásný slova
co nabídnout mi můžeš
teď přeju si jen
aby už skončil tenhle zlej sen
tahle divná noční můra
která mě najde i za bílýho dne
která nenechá mě spát
ani pracovat
nebo milovat
ať skončí tohle jakkoliv
vím že jsi mě měl rád
když čas byl na naší straně.
vím že měl jsi mě rád
jak nejvíc to šlo,
občas to pro mě bylo málo
občas nechápala jsem
jak to vlastně děláš.
jak můžeš mě mít tak moc rád
když dokážu bejt zlá
a studená a vždycky svá
jak můžeš mě mít rád
když občas schovávám se za ten plášť.
ale lásko má
ať stane se zítra cokoliv
moje city nezmění
už nikdy nic.
III.
trhá mi to srdce
nebýt tu pro tebe.
život je boj eddie
ty slova až moc dobře znáš
teď každej na posteli sám sedí
a přemýšlíš nad tím co máš
nad tím jestli to má smysl,
jestli je tam nějakej důvod
proč se tohle děje
proč ty jsi ten co trpí
život je boj eddie
ta věta se mnou zůstává
každej den víc
chci ti pomoct
tak moc
ale vím že ty to máš radši solo
ta bolest je tvý břemeno
a nerad se o něj dělíš
s někým koho znáš třetí měsíc
s někým kdo je občas trochu moc
a občas ještě víc
s někým kdo chce od tebe věci
co občas nemáš v inventáři
s někým kdo tě vidí jinak
kdo vidí do tebe
a bojíš se
cítím to
bojíš se
protože láska dokáže ničit
a moc dobře víš
že kdyby tohle mělo jednou skončit
zničí to i ten poslední kousek
i poslední naději i poslední víru
v něco dobrýho
bojíš se nechat mě jít k tobě blíž
stojím od tebe daleko
i tak jsem nejblíž co kdy kdo byl
a bojíš se
co když to překročím?
tu neviditelnou hranici
tu vysokou zeď
za kterou jsou všecky slzy schovaný
všechno tvoje utrpení
myslíš si že ho neunesu
že ho uvidím a uteču
ale lásko
já už dávno všecko vím
umím v tobě číst
každou kapitolu četla jsem znova
a znova a znova
vím co se snažíš unýst
já jen chci aby ti bylo líp
abys věděl
že můžeš tu bolest položit
tady
na kraji cesty
kde jí žádný auto nezastaví
polož ji
řekni jí sbohem
nech ji žít vlastním životem
bez tebe
polož svoji bolest tady
u mých nohou
však neboj
já ji zdržím
a ona už tě nikdy nedohoní
II.
neni to lehký
mluvit o těch pocitech já vím
znám ten pocit o pocitech
je to takový
moc procítěný
ale neni to lehký
jen s tebou to není těžký
jen s tebou mi noci nepřijdou temný
jen s tebou jsou dny jasný
jen s tebou hvězdy září
jen s tebou slunce svítí
jen s tebou chce se mi žít
jen pro tebe chci žít
jen v tobě chci dál žít
tak snad nech mě ještě snít
že to všechno jednou budem mít
že se nám to podaří
protože bez tebe ten smysl
on ten smysl bez tebe není
a já věřím
že se nám to vydaří
máme jeden druhýho
a ne nadarmo
se říká
že láska
všecko pokoří.
I.
známost známých
najednou znáš mě nejlíp.
sen jsi sen skutečný
moje přání splněný.
možná chtěla bych to říct líp
trochu to obalit
hezkýma slovama
a lepšíma větama
zasloužíš si nejhezčí básně
je mi s tebou tak moc krásně.
chtěla bych to říct líp
ale popsat to nejde víš?
já myslím že víš
jaký to je konečně mít
někoho jako jsi ty.
někoho kdo ví
jak se cítíš
kdo ví co vždycky říct
a kdy bejt ticho jen bejt v tichu
víš lásko chci ti říct
tolik slov mi uvízlo v hrdle
ležím zase vedle tebe
a chci křičet na celej svět
že seš můj
a jenom můj
a že nikdo jinej to nikdy nebude
byls to vždycky ty
jenom ty
navždycky.
II.
kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.
its okay. we have our whole life ahead of us. we can figure it out later. right now, just survive. love will come when it is meant to come. its okay. just survive. our time is not up just yet, we have so much yet to come. all the places we will go to, all the people we will meet, the laughs we will share together and the cries too. all the happiness and the pain, all the morning waking up next to each other and all the nights falling asleep in each others arms. its okay. im not going to run away, im not leaving, not just yet, we have time, more than you think. so take it step by step, day by day until life becomes bearable again. and i will be here in the distance, i will be here through it all. life wont run away if we decide to take a little break from time to time. its not going anywhere. we dont have to figure it all out right now. in fact, i think we dont have to figure it out at all. just let things happen and we will deal with them when they do. so please, stay, stay a bit longer. please linger in the corners of my mind, dont end the kiss just yet, hold me in your arms a little bit tighter. we have time. its okay.
i want to be angry. i want to scream at you, throw things onto the floor and watch them shatter, shatter like my heart i so willingly handed to you. i want you to see my rage, oh how i want to hurt you, how i want you to suffer because of me the way i suffer because of you. i want to kill you with the things i dont say, i want to break you, break you like no one ever did and no one ever will. i want to see you cry, i want you to beg for me to stay after i have made up my mind. i want to be angry at you, i really fucking do. but i cant. i cant do all this. i cant. i could never hurt you. and i cant be angry because i understand. i understand it all and i will always understand. perhaps i love you more than i love myself. no, i definitely love you more than i love myself, more than i have or will ever love anyone and anything. does that make me heroic or simply pathetic? does that make me heroic or pathetic…
why is it the people you expect the least keeping you alive the most? the kind chinese lady at the restaurant, the old women guarding a gallery, the kind man behind the counter of my favourite coffee shop. the lady at my dorm who always smiles at me when i walk past, the man selling me batteries. quite contrary to what you would expect, sometimes the people i know the least save me the most. with those little acts of kindness, small moments of shared laughter and witty remarks about the weather. be kind. you never know when you might save someone’s day, or someone’s life. be kind. we are all so sad inside, be kind. please.
i feel like i’m going crazy. i need silence. i need to be alone, so desperately alone. even the slightest of sounds makes my skin crawl, my bones break and my heart stop. my head hurts, oh my heart hurts too. i cannot seem to be able to decide which one of them hurts me more right now. it’s all too hard, so hard to be alive. how did my life become this mess? how did it all turn around so suddenly? i have lost all hope now, nothing matters to me anymore. all i want is to disappear, disappear completely from everyone and everything. lay me in the forest and i shall finally rest, let me close my eyes for the last time, let me sleep. i will not wake up from this deep slumber. moss will cover my skin, flowers will grow in places where i have been hurt. plant their seeds in my veins and they shall rip me apart in an endless search for the sun’s rays. lay me down, lay me down in the forest. i will not haunt you. let me rest, finally rest.
life is just another chore i try my best to ignore. happiness is just a word again and i have lost all meaning to it all. let me sleep, let me leave this world behind. let me go to someplace where i can finally be at peace, alone, not constantly surrounded by noise and people and bustling life that i will never lead. if this is life then i dont want it. late nights of crying, never feeling fine, i do not want it. let me rest, oh god please take me far, far away. i do not want this life. i am so tired of it all. life is too hard for me and i am not strong enough, not anymore. let me leave, let my soul wander free and my heart wont hurt anymore. please, it all hurts too much and i cant seem to make it stop, nothing makes it stop. the pain is unbereable, the pain is omnipresent. let me, let me leave. please.
i make a hot cup of tea. i pretend i am not there. i smoke yet another cigarette. i poison my lungs but i don’t seem to care. what reason to live in a world built like this? what reason to live? what reason…?
i feel out of place. i recently thought about it and one thing occured to me; i don’t have a place to call home anymore. i thought i used to but people can’t be homes, can they? i cannot live under your skin, i cannot hide in you when the world becomes too much. i used to have a home. i used to have peace and quiet and i used to be with myself. but now? i do not have that place. a place that is solemly mine and me. and i don’t have that place so i don’t have me. oh how i miss me. how i miss being with me, getting to know her, dancing with her, laughing and crying altogether, all alike. i miss being with the girl i used to be. i do not know this woman staring back at me in the mirror. who is she? a stranger. someone i have never met, someone i do not know. someone i wish i never met. i miss me. i miss being me. because lately i am just a ghost, just a sliver of what used to be, just a tiny bit of someone i once was. now i am… what am i even? i do not know. definitely not a person. not someone. i am no one, fading into the gray abyss of uncertainty. i have no idea who i am again. and i thought i had it all figured out again. i thought i did, i swear i did. but it went away the same way cigarette smoke disappears into the midnight air. who am i? what am i? who will i become? will i ever be me again? or will i always be a stranger with stranger’s eyes, hair that isn’t mine and face that is somebody else’s? it hurts. it hurts to know that i was born to simply be a lesson to everyone i meet. i am not here because of me. this existence is solely based on what i do for other people. how i make them see themselves. it hurts to know that i do not exist because of me, that i do not exist simply to exist. i am a lesson, a mirror, a friend, a lover. i am a daughter and a sister, i am a student and a teacher. i am everything everyone needs me to be, never me. how can i ever be me? when the purpose of my life is to always be other people? oh god, i do not want to fight this battle. i do not want to bear this light. to all of them its shine is lovely and its flames are warm, but my hands are burnt and my body hurts. i cannot carry it anymore. it hurts too much and i am not strong enough. it hurts. it hurts.
i would like to say that it’s different this time. that instead of running from my demons, i face them with a smile, greet them like old friends. because i’m not afraid of them anymore, right? my demons become me, but what happens when i become my demons? their darkness so familiar and oh, it feels so good to kill myself again. the unworthiness of love settles in my bones again, why am i whole again? is this sadness me and am i it? is it all i will ever be? this sadness residing deep in me? all this time i’ve been running from it, from myself, from all that i buried deep inside. the truth is you cannot heal from this, it will never leave. a part of me will always be like this, so cold, so distant. so run, run away and run as fast as you can.
i hate everything i’ve become. i wish i could be better. i wish i could be pretty, i wish i could be good, i wish i didn’t constantly hurt all those i love. i wish i could be a better daughter, better friend, a better lover, i wish i could love just the right way. i wish i could be someone else. someone who is a little lighter, not so deep and so serious, i wish i could be a bit more shallow, i wish i could be happy and good enough. i wish i was someone who is easier to love, someone who doesn’t have to prove themselves, someone who knows what they are living for. i want to be someone else, just for a while, just for a day, somebody else. i wish i could be the girl you could love, i wish i could be her. i am too much, always too much even for myself. always all over the place, always someone who is not worth staying for. i wish i could be worth it, i really do. i wish i could make you stay. but i understand darling, i understand. i won’t force you to stay. i understand you have to get away, get away from me. i am too much, just too much. i won’t blame you if you leave, i won’t be angry. i will understand. i am unlovable after all.
it is my twentieth winter. the snow is persistent and i am sick of myself, as i always am during this time of the year. because suddenly the face i see in the mirror is not mine anymore and i don’t know where to put my heart. suddenly i am far, far away from the life i loved. far from the people i hold dearest, far, too far from myself. far, in a city i don’t know, a city that i used to love but now came to hate too much. with people i do not know and who do not know me, far, far from the boy i love too much. i wish i could go back. just for a moment, just for a day. to the times when i was myself. to the times when i could fall asleep easier, when i loved who i was, to the times when i could still feel. now every day goes by in a blur. and the idea, the idea that life will never be the same haunts me in unimaginable ways. maybe i really was not meant to live past 17.
i would have never thought grief would feel like leaving. a grief not for a life i never led, but for a life i used to have. grief that feels like letting go, like moving on. because i can never go back, can i? back to when my face was my own, back to when my body was a sanctuary. back to the happiness and the fear and the love and the loneliness, back to when i still could feel. now all is covered in gray, nothing matters anymore. what is the points of life if i can’t live it? with its ever-changing ways, with its never-ending hills of sadness. why can i only live on sunny days and moments of laughter?
the hounds are running. they are after me. i hear their claws scratch the ground. i feel their breath on my bare shoulders. my feet are bare and the ground is cold. the hounds, the hounds, they are chasing me.
the night started creeping in. and too late i realised that i was not meant for more, i was meant for less; i was made to lie in the water, to collect rocks and sing to the skies. i was made to bask in the sun, reading pretty words and drawing pretty pictures. i was made to marvel at the utter beauty of the unspoiled world, of a world untouched by the burning hand of man. i was made to be, simply, utterly, truly be. because that is all there is, really. to simply exist for the sake of existence itself. what madness have we constructed for ourselves, what nonsense, my dear. what diversion we have brought upon us and what tragedy, too. forcing ourselves into roles of made-up prosperity, blinded by the fake idea of better days. but we never needed better days, no. we never needed anything but today. tomorrow is a mystery. time will come and it shall take, yet it can never stay. yet we, the self-proclaimed kings and queens of those lands, thought of ways to make time abide to our will. we, the ever-present rulers of the world - yet who are we to say such? who are we to crown ourselves with jewels not given to us, to sit upon thrones not made for us, to rule over lands which shall never belong to us? who are we to think we are much more important than any other creature on this planet? who are we but yet another animal? who are we? the purpose of man may long be forgotten. though i know what resides in my heart; the nature speaking to me in old ways, ways older than i could ever even begin to comprehend. she has awoken me. and now i shall live in this man-made world, a so-called paradise, longing for but one thing: freedom. because we, we are not free, my friend. and we have not been for a ver long time; trapped in a world that is as evil as it is wonderful.